Čtyři otázky pro Davida Ebena

 (Časopis Harmonie 7/1998)

V čem spočívá studium dirigování gregoriánského chorálu?

V první řadě ve studiu gregoriánského chorálu jakožto takového. Pan profesor Vigne říkával s trochou nadsázky, že když budeme mít jasnou představu o výsledku, který chceme slyšet, můžeme dirigovat i nohama "et ca passe" - projde to. V technice dirigování jsou ovšem různé zvláštnosti. Jelikož v chorálu neexistuje žádná pravidelná rytmická jednotka, nelze se v dirigování opírat o schéma třídobých či čtyřdobých taktů a je nutno nalézt jiný prvek, který by umožnil komunikaci mezi dirigentem a zpěváky. Takovýmto "společným jmenovatelem" je například určitá základní představa tempa a jeho plynutí, které vychází z přirozené deklamace latinského jazyka. Důležitá je pak představa "rytmických pilířů" melodie, k nimž směřuje hudební dění - často jsou to akcenty slov. A tak i gesto dirigenta by mělo toto směřování vyjadřovat a dát souboru odpovídající impuls k melodickému pohybu.

Ještě jednou k době tvých studií ve Francii. Jaký byl tvůj kontakt s Olivierem Messiaenem?

Na to velmi rád vzpomínám a považuji za velikou čest, že jsem mohl jako jeden z posledních s ním aktivně spolupracovat. Dostal jsem tehdy na starost chorální mše v kostele sv. Trojice v Paříži, kde jsme zpívali s Gregoriánským sborem konzervatoře. A právě Olivier Messiaen přes své renomé a značný věk chodil s nesmírnou pokorou hrát na varhany každou neděli do tohoto kostela a improvizoval na chorální melodie zpívané při mši. Jeho improvizace s neodmyslitelnými "ptáčky" ve čtyřs#topých rejstřících byly skutečně kouzelné a dodnes lituji, že jsem tehdy nenatáčel. Bohužel asi po půl roce se Messiaenův zdravotní stav zhoršil a už mu nebylo dáno, aby se k varhanám vrátil. Rozhodně mi ale zůstanou v paměti krátká setkání po každé mši. Velmi mne oslovila jeho skromnost a oddanost svému poslání.

Mohl bys porovnat interpretační styly SGP a jiných souborů gregoriánského chorálu. Lze charakterizovat styl SGP?

K interpretaci gregoriánského chorálu lze přistupovat různým způsobem. Skoro se dá říci, že každý soubor, který se orientuje na tuto hudbu, dá interpretaci chorálu svůj specifický charakter. Nejlépe jsem si to uvědomil na Mezinárodním festivalu gregoriánských sborů v belgickém Watou, kde se vždy jednou za tři roky sejdou zhruba dva tucty souborů asi z patnácti zemí včetně Koreje a Japonska. Projevují se i národní zvláštnosti: asijské scholy zpívají vždy až s "buddhovským" klidem, Italové jsou samozřejmě exaltovanější, Němci často přesní v intonaci i souhře. K tomu přistupují také rozdíly v interpretačním pojetí, například zda soubor dělá větší či menší rozdíly mezi důležitými a lehkými notami. Přesto mám pocit, že v některých momentech dochází v interpretaci k jakémusi "konsensu", například v důrazu na text jakožto východisko rytmické artikulace melodie. Co se týče našeho interpretačního stylu, určitě je ovlivněný souborem Choeur grégorian de Paris, což je dáno mým studiem v Paříži i několikaletou spoluprací naší scholy s francouzskými kolegy. Asi nemohu příliš hovořit o tom, jaká naše interpretace skutečně je - to musí spíše zasvěcený posluchač nebo kritik. Ale mohu zkusit říci, o co se snažíme. Myslím, že jde v první řadě o celistvost frází a plynulý tok melodie. Je to vždy dobrodružství, když se člověk pokouší, aby hudba spolu s textem získala přirozenost a prostotu a aby každý detail zapadl do celku melodické linky. Tím, že plynutí v chorálu není řízeno nějakou pravidelnou rytmickou jednotkou, je proces interpretace především velice jemnou alchymií proporcí.

Chorál prochází dnes určitou vlnou módnosti. Čím, podle tvého názoru, získává chorál své posluchače?

Myslím, že život v dnešním velmi komplikovaném a přetechnizovaném světě nutně vyvolává potřebu nějaké protiváhy - a chorál může v tomto směru mnoho nabídnout. Už jenom díky průzračnosti jednohlasé melodie. Michelangelo prý jednou řekl, že socha má být jen to, co na ní zůstane, když jí skutálíme z kopce. A chorál vlastně je něco podobného jako hudba "po spuštění z kopce": oproštěná melodie, která zde vystupuje v celé své monumentalitě. Ovšem gregoriánský chorál nevznikl jen se záměrem hudebně-estetického prožitku, ale je od počátku koncipován jako prostředek duchovního růstu. A snad právě proto dokáže chorál i dnes vytvořit prostor pro urovnání myšlenek, meditaci a modlitbu. 

Lucie Chvátilová, Miroslav Srnka
Harmonie 7/1998