Nikdy jsem se nesnažil utíkat ze současnosti
říká v rozhovoru pro Lidové noviny muzikolog a umělecký vedoucí souboru Schola Gregoriana Pragensis David Eben
Vaše nové CD [pozn. Adoratio crucis] se týká fenoménu kříže. Můžete vysvětlit, v čem je tento repertoár zvláštní?
Kříž je vlastně ústředním mysteriem celého křesťanství. Proto i ze zpěvů, které se k této tematice vážou, je cítit velký respekt k něčemu, co přesahuje lidské chápání. V poetických textech hymnů se často pracuje s paradoxem kříže, který - ač je původně nástrojem potupné popravy - stává se zdrojem nové naděje.
Proč jste tentokrát pozvali ke spolupráci chlapecký sbor?
V dnešní době je takové spojení mužských a chlapeckých hlasů poněkud neobvyklé, ale ve středověku bylo mnohem častější. Bylo běžné, že se na zpěvu při bohoslužbách podíleli vedle dospělých kleriků i žáci příslušné klášterní či katedrální školy. Mohu dokonce říci, že zpěv v kostele byl pro ně v podstatě hlavním zaměstnáním. A tak jsme se o toto spojení mužských a chlapeckých hlasů pokusili prostřednictvím spolupráce Boni pueri a našeho souboru.
Jak vnímali chlapci gregoriánské melodie?
Zkušenost to byla skvělá a v mnoha ohledech překvapivá. Nejvíce asi to, že chlapci celý svůj repertoár ovládli dokonale zpaměti a latinské texty zpívali s odzbrojující samozřejmostí. Věnujete se studiu středověkých rukopisů. Dá se mezi nimi ještě objevit něco nového a překvapivého? Každý rukopis je originál, a než do něj člověk nahlédne, nemůže nikdy zcela předvídat, co v něm najde. Rukopis není dílem tiskárenských strojů, ale živé ruky člověka, který na pergamen promítl i kus své vlastní osoby. A tak je možné téměř vždy najít něco nového, co vede k dalším úvahám a třebas i objevům - někdy to může být jen drobná poznámka na okraji stránky.
Pohybujete se v oblasti nejranějších vrstev chorálu - v 9. až 11. století. Nestává se vám občas, že si "pletete letopočet"?
Pokud si ho pletu, tak pouze záměrně. Jsou chvíle, kdy se opravdu člověk rád nechá unášet proti proudu času - jistě to také znáte. Ale zase se to u mne nestává tak často. Nikdy jsem se nesnažil o útěk ze současnosti, šlo mi naopak o prezentaci gregoriánského chorálu ve světě 20. století. Většina čtenářů vůbec netuší, jak vlastně středověká notace vypadá. Mohl byste to stručně vysvětlit? Nejvýstižnější popis, který často užívám, je "rozsypaný čaj". Musím ovšem ihned zdůraznit, že ty všelijaké čárky a háčky nad texty jsou velmi promyšleným systémem, který v mnoha ohledech předčí současnou moderní notaci. Zápis je však postaven na jiném principu. Počítá totiž s tím, že mnich zná melodii zpaměti, a tak notace znázorňuje pouze relativní pohyb melodie, tj. zda stoupá nebo klesá; současně však jsou tyto středověké notační znaky schopny vyjádřit s velkou přesností mnoho výrazových nuancí.
Na první poslech působí hudba gregoriánského chorálu jednotvárně. Jak ji vnímáte vy?
Člověk 20. století je zvyklý spíše na výrazové prostředky hudebního romantismu. Proto může být pro něj obtížnější vnímat na první poslech jemné předivo a pohyb, který se v gregoriánských melodiích odehrává. Je ovšem zřejmé, že středověkým mnichům a jejich současníkům, kteří s chorálem vyrůstali a žili s ním, se v žádném případě nezdál jednotvárný, naopak opěvovali tzv. varietas, vynalézavost motivické práce.
Ale právě dnešní svět, v němž je lidské ucho zahlceno nadměrným hlukem, začíná objevovat meditativní sílu jednohlasu, který - jak říká svatý Ambrož - "neruší ticho, pouze ho činí slyšitelným".
Co všechno musí znát člověk, který se chce věnovat interpretaci středověké hudby?
Musí se na ni především vnitřně naladit, což v dnešní hektické době může být docela užitečné. Interpret by také měl mít povědomí o kontextu, v němž tato hudba zněla. Gregoriánský chorál není abstraktní hudbou, ale je velmi úzce spjatý s bohoslužbou, pro kterou byl vytvořen.
Vyžaduje zpěv chorálu speciální hlasové školení?
Myslím, že není třeba nějaké speciální školení, ale je samozřejmě dobře, když má interpret za sebou nějakou pěveckou průpravu. Zpěv chorálu vyžaduje velkou preciznost, protože v obnaženosti jednohlasu je každé zaváhání v intonaci i souhře okamžitě slyšet. Součástí gregoriánského repertoáru jsou také náročné sólistické pasáže. A takový sólový verš bez doprovodu může být pro zpěváka často větším oříškem než barokní árie s instrumentálním doprovodem.
Dita Hradecká
Lidové noviny, 4. 5. 2000