Adventus Domini - adventní mariánská mše v českých kancionálech 15.- 16. století

Představme si následující obraz: zasněžená krajina českého venkova, zimní noc ještě nejeví známky rozednívání, ale na vršku uprostřed vesnice svítí okna kostela, k němuž z několika stran proudí řady věřících s rozžatými lucernami. Zní to téměř jako pokus o kýč, avšak takto skutečně vzpomínají pamětníci na takzvané rorátní mše, které se konaly v době adventní brzo ráno před rozbřeskem. V řadě obcí se tento zvyk praktikuje dodnes.

Kořeny této rorátní mše však sahají hluboko do středověku: již v 9. století – v souvislosti s mariánským zabarvením doby adventní – vznikla praxe sloužit před rozedněním mariánskou mši. Chorální repertoár měl přirozeně úzký vztah k tématice Zvěstování – setkání archanděla Gabriela s Pannou Marií, jak o něm vypovídá evangelista Lukáš. Jako offertorium se např. zpívalo Ave Maria, tj. zhudebněná slova anděla „Zdrávas Maria, milosti plná…“. Byl to ovšem Introitus – vstupní zpěv, který dal jméno celé rorátní mši: Rorate caeli desuper. Zhudebňuje úryvek z knihy proroka Izaiáše, který poeticky předpovídá příchod mesiáše: „Rosu dejte nebesa, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása.“

V průběhu středověku a dále pak v období renesance docházelo k postupnému obohacování a také prodlužování ranních adventních mší. Zejména v Čechách získaly roráty značnou popularitu a nabyly velmi specifiké podoby: mezi chorální zpěvy byly od konce 15. století vkládány latinské, později české písně. Také původní latinský chorální repertoár byl v 16. století opatřen českými texty. Mnohé ze zpěvů byly navíc zpracovány ve vícehlasé podobě. Velké množství těchto počeštělých liturgických skladeb bylo dále tradováno v mnoha renesančních „rorátnících“, kde jsou zapsány v pořadí jak náleží k jednotlivým částem mše.

Dnešní adventní koncert představuje částečnou rekonstrukci mariánské adventní mše tak, jak se rozvíjela od raného středověku až do druhé poloviny 16. století. Základní osu tvoří „klasické“ gregoriánské zpěvy mešního propria – již zmíněný vstupní zpěv Rorate caeli, zpěv mezi čteními (graduale) A summo caelo, zpěv k průvodu s obětními dary (offertorium) Ave Maria a zpěv k přijímání (communio) Beata viscera.

Vedle gregoriánského chorálu je věnován hlavní prostor typicky českému repertoáru rorátních mší, kde se ke slovu dostanou hojně i duchovní písně, a to jednohlasé i vícehlasé. V případě introitu Rorate bude možno sledovat vývoj a přetváření tohoto zpěvu v průběhu celého středověku: po latinské jednohlasé melodii vícehlasé zpracování a dále česká verze tohoto zpěvu se vsunutými slokami duchovní písně. Můžeme si všimnout, že přes všechny proměny jsou jednotlivé podoby Rorate stále úzce spjaty s původní chorální melodií i jeho textem. Během koncertu je tak možno pomyslně zalistovat několika staletími hudebních dějin.
David Eben

Většina latinských i českých skladeb programu pochází z rukopisů vzniklých v prostředí české reformace, která významně přispěla k specifickému rozvoji rorát. Již v první čtvrtině 15. století se rodí myšlenka mateřského bohoslužebného jazyka. Dlouhá léta válek a rozbrojů mezi katolíky a reformací ukončil až náboženský mír uzavřený v Kutné Hoře roku 1485, který umožnil větší uplatnění reformačních ideálů v bohoslužbě. Latinský chorál je překládán do češtiny a též prokládán českými písněmi, mnohdy parafrázemi latinských předloh. V konzervativních obcích české reformace však zůstává latina obvyklým bohoslužebným jazykem i nadále a liturgie českých utrakvistů (umírněné křídlo reformace) se jen málo odlišovala od katolické. Kolem roku 1540 přichází hlavní vlna překládání liturgických zpěvníků z latiny do češtiny. Tehdy dochází k velkému rozkvětu českých rorát, které se diferencují do několika ritů. Velmi významný byl ritus královehradecký, k němuž náleží i výpravné iluminované rukopisy, tzv. Graduál český (1584) a Rorátník český (1585), které nám posloužily jako hlavní prameny.V těchto zpěvnících jsou liturgické zpěvy zapsány většinou v prosté jednohlasé podobě. Vznikaly v prostředí radikálnější reformace, která odmítá zdobný vícehlas jako nevhodný pro bohoslužbu, která má být prostá a neokázalá. 16. století je však období tehdy moderní frankovlámské polyfonie, která byla v obcích tolerantnější české reformace hojně provozována literátskými bratrstvy. Tito specializovaní zpěváci působili za podpory mecenášů na kůrech významnějších městských kostelů. Pod vedením školního kantora obstarávali zpěv při bohoslužbách spolu se scholou studentů školy (pueri chorales). Právě pro ně vznikalo množství bohatých rukopisů. Zpívali latinský nebo český chorál a písně. Pokud byli hudebně zdatnější a dovolovalo to též prostředí církve, zpívali polyfonii. V některých částech bohoslužby se na liturgickém zpěvu podílel i lid zpěvem jednohlasých českých písní. Ty jsou často obsahovou parafrází chorálních částí (srv. Prosa Pán Bůh všemohúcí), takže i přes svou rozmanitost a značnou kvantitu vytvářel tehdejší liturgický zpěv chorálu, písní a polyfonie organickou jednotu.

Pro výběr polyfonií jsme čerpali ze dvou pramenů. Tzv. Benešovský kancionál (1576) je obsáhlá sbírka vícehlasých úprav písní na celý církevní rok. Několik z nich pochází od významného českého renesančního skladatele Jana Trojana Turnovského (1550-1606). Z tohoto kancionálu jsme obohatili původně jednohlasé písně ve skladbách Dnes počátek našeho spasení a v sekvenci před evangeliem Pán Bůh všemohúcí o jejich vícehlasé úpravy. Takové doplnění o polyfonii není vzdáleno ani dobové praxi českých literátů. Kodex Speciálník (c. 1500) je důležitý rukopis, v němž se nám dochovaly vyspělé kompozice evropské renesance konce 15. století. Patřil pražským utrakvistům, kteří byli otevření ke květnatější estetice v liturgii i v hudbě. Obsahuje také anonymní tříhlasou adventní mši, jejíž části citují původní gregoriánský chorál. Z této mše uvádíme introit Rorate a Kyrie. Z rukopisu jsme vybrali ještě další tři vícehlasy. Salve mater gracie je dvouhlasá úprava adventní písně pracující s líbeznými souzvuky. Harmonie a kontrapunkt anonymního moteta Sicut cedrus připomíná skladby anglické pozdní gotiky. Písňové moteto Imperatrix gloriosa je excelentním kontrapunktem na téma písně citované ve vrchním hlase a představuje vyspělou kompoziční techniku v repertoáru českých renesančních literátů.

Hasan El-Dunia

Adventus Domini

adventní mariánská mše v českých kancionálech 15.- 16. století

Zpěv před Rorate
Antiphona Ó, vycházející blesku světla věčného
Píseň Radostná ta zpívání
Antiphona Descendi in hortum meum (Sestoupil jsem do své zahrady)

Přistoupím k Božímu oltáři
Introitus Rorate celi - motetus Rorate celi (Rosu dejte nebesa)
Introitus Mnozí spravedliví proroci a králi
Kyrie In adventu Domini
Píseň ke Kyrie Z výsosti nebeské zaslíbený, J. T. Turnovský (1550-1606)

Ke čtení svatého Písma
Lectio Isaiae Prophaetae (Čtení z proroka Izaiáše)
Graduale A summo coelo (Z nejvyššího nebe)
Sekvence před evangeliem Pán Bůh všemohúcí
Anděl k Marii Panně
Poslán jest od Boha Anjel
Všickni věrní křesťané, J.T. Turnovský (1550-1606)
Vesele zpívejme
Lectio Sancti evangelii secundum Joannem (Čtení sv. evangelia podle Jana)

K večeři Páně
Offertorium Ave Maria
Cantio Salve mater gracie (Zdráva buď Matko milosti)
Cantio Gaude quam magnificat (Raduj se Bůh Tě vyvolil)
Sanctus super Gaude quam magnificat
Communio Beata viscera (Blažené lůno Panny Marie)

Služebnice Páně
Motetus Sicut cedrus (Jako cedr jsem vyvýšena)
Lai Mater bonitatis (Matko dobrotivá)
Motetus Imperatrix gloriosa (Panovnice slavná)